Ukázka z knihy:
Kilimandžáro
Hora Mount Meru je v Tanzánii druhou nejvyšší a Kilimandžáro se vypíná se svou sněhovou čepicí na dohled od ní. Kdo chce dosáhnout vrcholu největšího afrického obra, zpravidla se aklimatizuje na Meru. Přiznávám se, že jsem původně chtěl jet do Afrik pouze na safari a mým dosavadním nejvýše zdolaným vrcholem byl Lomnický štít. Nitky osudu se však začaly odvíjet jinak. Na přípravné cestovatelské besedě se mě někdo z příštích návštěvníku Afriky zeptal: Proč s náma nejdeš na Kili? Ani jsem nezaváhal a odvětil jsem lafayettovským: Proč ne?
Odhodlání by tu bylo, ale vybavení ne. Řekli mi: Vezmi si vysoké boty, aby ti do nich nešel sopečný štěrk a písek. Vzal jsem si staré dobré kanady. Potil jsem se v nich už při prvních metrech. Na túru jsem vyrazili, když rtuť teploměru přeskakovala třicítku. Mohlo to být tak hodinu po poledni. Afričané měli totiž, jako vždy, na všechno dost času. Stále jsem všude slyšel jejich typické všeříkající Hakuna matata - žádný problém.
Za chvíli jsem naprosto přesně věděl, kde mě bota tlačí. Kanady, ve kterých jsem prošlapal celou svou vojenskou kariéru, mi drsně rozdíraly paty. Mou váhu násobila těžká bagáž na zádech. Chtěl jsem totiž mít s sebou co nejvíce vody a krosna naplněná petkami plnými vody mě tížila čím dál tím více. Bylo mi divné, jako to, že plně naložení černošští nosiči jdou tak zlehka. Šli, jakoby s prázdnou. Zato kluci v khaki uniformách šli skutečně s prázdnou a já jim tiše záviděl. Nesli jen pušky. Prý proti možným útokům zvířat, kterých bylo v okolí plno. Marně jsem přemýtal: Je strážcova puška určena na obranu proti divokému buvolu, aby mi neublížil, nebo naopak?
Potkali jsme několik divokých prasat a po cestě jsme málem zakopávali o obrovské koblížky slonů. Zvědavé žirafy si mohly krky ukroutit, aby viděly posledního v řadě pochodujících. Holky, nesmějte se mi! Já se snažím. Docela dost jsem zaostával a jeden z ozbrojených ochránců musel jít se mnou. Neustále na mě volal: Pole! Pole! Domníval se, že mě pobízí do kroku. Ale kdeže. Hakuna matata. Znamenalo to Pomalu! Pomalu! Pak mě želvím rytmem dovedl za rychleji postupujícími kolegy do základního tábora Mirakamba ve výšce 2500 metrů. Byl tu nádherný výhled na podvečerní Kili. Bohužel s bolavýma nohama, na kterých jsem se sotva mohl udržet. Rozhodnutí vedoucího výpravy bylo jednoznačné: Zůstaneš v základním táboře a nechám ti tu kuchaře Nicholase. Věru, moudré rozhodnutí.
Kolem dřevěné chaty byla nádherná, ale nebezpečná džungle. Nesměli jsme se od ubytovacího prostoru v žádném případě vzdálit. Hranicí byl okraj osm metrů vzdáleného pralesa. Dlouhoocasá opice gueréza mě lákala, ať jdu k nádherně kvetoucím kytkám mezi stromy, ve kterých vesele skřehotala. Ani náhodou.
Nicholas alias Mikuláš neustále něco vařil a malém plynovém vařiči. K obědu mi dokonce ukuchtil steak s hranolky. Sobě pak jen nějakou odpudivě vypadající kaši. Se mnou si dovolil dát jen čaj a přitom se mě snažil naučit pár svahilských slov. Byl jsem jím plně vmanévrován do role mzungu neboli bílého cizáka. Docela se mi to zamlouvalo. Začal jsem chápat britské kolonizátory, proč se jim z Afriky tolik nechtělo. Stačilo si jen pomyslet: Mám žízeň, a Mikuláš hned svému bwanovi přinesl čaj. Černnoši nám nahlas říkali bwana - pane, ale nikdy to neznělo upřímně. Byli jsem pro ně pořád jenom mzungu a mně to bylo jedno. Tak jako tak, byl jsem v pohodě. Zbývající část výpravy s epotila při výstupu na Mout Meru, aby za týden dobila Kilimandžáro. Pro mě to byl s krvácejícími patami neuskutečnitelný cíl. Jak je jednoduché získat ostruhy.
Můžu však říct, že jsem na Kilimandžáru přece jenom byl. A ne jednou. Kilimandžáro je značkou celkem slušného tanzanského piva. Chutnalo po žhavých tropických dnech výtečně.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.